O rumunštině

Obsah:

            Otázkou vzniku a utváření rumunského jazyka a národa se zabývalo v průběhu uplynulých dvou století mnoho rumunských i zahraničních vědců studujících historii východoevropských národů a jejich jazyků.

            Dnes je tato otázka, která byla považována mnohými historiky a lingvisty za záhadnou, vysvětlena ve svých základních aspektech. Archeologické, historické, lingvistické a jiné důkazy, které přinesly výsledky vědeckých výzkumů, ukázaly, že vznik a formování rumunského národa a jazyka nenese žádný aspekt záhady nebo zázraku, nýbrž je přirozeným historickým jevem, který je podobný procesu formování jiných románských národů a jazyků. Kontroverzní charakter diskusí o původu rumunského národa je důsledkem toho,  že hledání odpovědi „nebylo vedeno vědeckým bádáním, ale  politickým nařízením“1.

            V minulosti byl latinský původ rumunského jazyka zpochybňován. O uznání jeho latinského charakteru se zasloužili zástupci Sedmihradské školy a latiníci. Důkazy latinského původu rumunského jazyka byly prováděny na základě prací:  Gramatika Samuila Micua a Gh. Şincaie Elementa lingueae daco-romanae sive valachicae z roku 1870 a Lexiconul de la Buda z roku 1825.

           

            Rumunský národ a jazyk se utvářely v dlouhodobém a komplexním procesu, který začal zároveň s kolonizací a romanizací karpatsko-dunajských provincií.

            Jako i u ostatních románských  národů se vyhledává nejprve základní etnickou jednotku (Galie v případě Francouzů, území Geto-Dáků u Rumunů). Přes tuto základní etnickou jednotku přicházeli římští kolonisté přinášející s sebou latinský jazyk, civilizaci a kulturu.

            Tito kolonisté se asimilovali, v průběhu různých období, podle okolností a v závislosti na jejich počtu, čímž byl dán podnět k tvorbě nových etnik: Galo-Římané v Galii, Ibero-Římané ve Španělsku a Portugalsku, Dáko-Římané v karpatsko-dunajské oblasti.

            Římané pronikli na Balkánský poloostrov ještě na konci třetího století př. n. l. Po postupném dobytím poloostrova ve druhém a prvním století zasahovala Římská říše až k Dunaji, který se stal přirozenou hranicí mezi Římany a Geto-Dáky. Velká válka začala mezi Dáky a Římany za Domiciána, v r. 86 n.l. Archeologická svědectví vypovídají o dlouhé a vytrvalé obraně ze strany domorodé populace proti 2 římským nájezdům.

            Poslední boje začaly v roce 105 pod vedením císaře Traiana  a skončily v létě roku 106, kdy byly zničeny Sarmizegetuza, hlavní město Dácie i dácký stát a Decebal, tehdejší panovník, spáchal sebevraždu. Dácie se z větší části stává Dáckou provincií a je podřízena Římanům po  165 let (od 106 do 271).  Dobytím Dácie Římany se otevírá nová epocha historie lidské společnosti na území dnešního Rumunska. Podrobení domorodých národů v dobytých oblastech vedlo i k zániku domorodých prvků z lingvistického hlediska.

            Vyvstává otázka: jaký byl úděl dácké populace pod nadvládou Římanů?

            Mylně bylo tvrzeno, že veškerá dácká populace byla vyhlazena v průběhu válek s Římany nebo odvezena do otroctví do Říma.

            Archeologické stopy nám dovolují konstatovat, že nejenže dácké prvky v římské epoše přežívaly, ale i přetrvávaly společně s kolonizujícím vlivem. Analýza archeologických vykopávek z různých míst potvrdila soužití obou kultur. Mladí Dákové byli rekrutování do římských vojsk.  Římské období v Dácké provincii všestranně formovalo dácko-římskou civilizaci.

            Dalším argumentem je přetrvání mnohých trako-dáckých vlastních jmen v Dácii v římském období, jakož i toponymie (názvy míst, vod, hor). Jména měst jako: Porolissum, Napoca, Apulum, Aluta (Olt), Crisius (Criş), Samus ( Som), Tibiscus (Timiş), Marisius, Marisia (Mureş), Argessos (Argeş) atd. byly převzaty Římany od dácké populace.3

            V čase římské nadvlády byli Dákové podrobeni procesu romanizace, byli asimilováni, tedy osvojili si latinský jazyk a římskou kulturu. Zároveň přispěli k formování nové lidové dácko- římské kultury.

            Ještě před příchodem římských vojsk k Dunaji dosáhli Dákové z Karpat pokročilého stupně civilizace, jak dokládá mezi jiný ohromný komplex dáckých hradů a tvrzí v Transylvánii (Munţii Orăştiei). Pozůstatky dáckých hradů byly objeveny i v Moldavsku a Munténii, na jih od Dunaje ležely trácké osady. Bylo dokázáno, že také v řecké kultuře se vyskytují četné prvky tráckého původů.

            Romanizace domorodých Geto-Dáků proběhla v zásadě v průběhu již uvedených 165 let nadvlády Římanů. Je ovšem dokázáno, že římská kultura a jazyk začaly pronikat do Dácie  již před jejím dobýváním Římany v důsledku obsazení silně romanizovaných center na jih od Dunaje s dlouhodobým vojenským a správním působením.4 Romanizace nepovolila ani po oficiálním stažení římských jednotek ze severu od Dunaje, nýbrž pokračovala postupně a šířila se i za hranice římské Dácie.

            Dácie byl kolonizována organizovaně z iniciativy a za podpory státu. Historik Eutropius tvrdí, že Traian kolonizoval Dácii „ex toto orbe romano”  s využitím zkušeností z celé Římské říše.

            Brány Dácie byly otevřeny svobodným občanům římské říše, ať Římanům nebo romanizovaným či ještě neromanizovaným obyvatelům. Přírodní bohatství, zemědělství a slibná perspektiva rychlého zbohatnutí sem přilákala velký počet kolonistů. Nejvíce jich přicházelo ze sousedních provincií.

            Kolonisté  různého původu nebyli schopni se dorozumět jinak než oficiální řečí, kterou byla latina.  Tuto řeč se museli naučit i domorodci, jelikož to bylo pro ně životní nutností ve spolužití s kolonizátory – římskými vojáky a správci.

            Důležitá úloha v procesu romanizace připadá vojenskému faktoru. Vojsko užívalo ve svých strukturách „vulgární” – lidový latinský jazyk – a šířilo jej ve všech místech, kterými procházelo. Vojenské zóny, sňatky římských vojáků s místními ženami, kolonie vojenských veteránů vytvářely podmínky  pro šíření latiny.

            Dácie byla romanizována již na počátku třetího stolení. V roce 212 římský císař Caracalla prostřednictvím „Constitutio Antoniana” prohlásil římskými občany všechny obyvatele Dácie. To znamená, že domorodé obyvatelstvo  té doby zvládlo latinský jazyk a bylo schopno ho používat ve vztahu k orgánům správy a kolonistům; vlastním jazykem se hovořilo pouze v rodinách. Přes 3000 nápisů dochovaných  v Dácii z té doby je napsáno z velké většiny latinsky (mezi nimi pouze 35 v řečtině). Nápisy jsou nejen v oficiální latině, ale i v hovorovém provinciálním jazyce. Voskové destičky výborně zachované v dole u Roşia (Alburnus Maior), svědčí o „každodenním používání písma i nižšími vrstvami obyvatelstva k nejrůznějším i drobným úkonům“.

            Vedle rozvoje měst bylo v Dácii rozvíjeno i zemědělství, kam také výrazně pronikla romanizace vesnického obyvatelstva. Slovo sat (vesnice) pochází z latinského fossatum „zpevněné místo obehnané příkopem“. Speciální podmínky života dácko-římské populace v době stěhování národů vedly k zániku městských center v dunajských provinciích. Nastal proces přeměny na vesnice (ruralizace) a přechod od života zemědělského,  usazeného a městského na omezený zemědělský a pastevecký charakter života. Latinský jazyk zevšeobecněl postupně i mezi neromanizovanými svobodnými Dáky, kteří po roce 300 setrvali  v římské provincii spolu s dácko-římskou populací.

            Pod stále rostoucím tlakem národů žijících na okraji Římské říše, v prvé řadě svobodných Dáků, jakož i kočovných národů (Gótů, Hunů, Gepidů, Avarů atd.), je římská správa nucena přenechávat jim území, až se nakonec v roce 271 stáhla na jih od Dunaje.

            Po oficiálním opuštění Dácie Římany zůstala většina obyvatelstva  žít a pracovat na svých usedlostech.

            Ti, kteří jako první potvrdili kontinuitu Rumunů v Dácii byli moldavští kronikáři – Grigore Ureche a Miron Costin, pak stolnik (bojarská hodnost) Constantin Cantacuzino z Rumunské země a zástupci Ardelenské školy z konce 18. a začátku 19. století. Z evropských historiků zastávali kontinuitu rumunského národa  Th. Mommsen, J. Jung, K. Patsch, Altheim aj. K meritu věci přispěla archeologická argumentace klužského historika C. Daicoviciua, který potvrdil setrvalost dácko-římské kultury na sever od Dunaje.

            Všeobecný rumunský i zahraniční názor na kontinuitu rumunského národa byl napadán na konci 18. století některými zahraničními historiky. Tito zastávali názor, že po opuštění Dácie Římany se celá dácko-římská populace přesídlila na jih od Dunaje, odkud se vrátila mnohem později - v 9. století (podle I.C. Engela) a stol. 7 nebo 8. (podle Fr. I. Sulzera, I.K. Edera, R. Roeslera), existovala různá místa, kam se navraceli. Výsledky vědeckého bádání teto takzvané „imigrační“ (nebo „roeslerovské“) teorie popírají územní starobylost rumunského národa a neodpovídají historické pravdě.

            Proces etnogeneze trval dlouho, byl komplexní a probíhal neochvějně v rámci stejného fyzicko-zeměpisného rámce, který vtiskl podobu historickému vývoji. Řadu století se vytvářel nový národ spojením Dáků a Římanů – rumunský národ – a musel vést tvrdý boj, aby si udržel životaschopnost a zajistil územní celistvost a rozvoj navzdory svému historickému osudu.

            Nájezdy kočovných národů, jejich ničivé výpady a neutuchající obranné boje a odrážení útoků jsou prapříčinou zaostalosti rozvoje výrobních sil a civilizačního vývoje v těchto končinách.

            Od počátku 18. století až do současnosti byly publikovány četné teorie o utváření rumunského jazyka a národa na jím obývaném území, které ne vždy sledovaly nalezení historické pravdy.

            Tyto teorie lze seskupit do tří kategorií:

a)      Teorie, která tvrdí, že rumunský jazyk a národ se vytvořily výhradně na sever od Dunaje (D. Cantemir, P. Maior, B.P. Hasdeu). Tato teorie nemohla být podložena vědecky, neboť na jih od Dunaje existují rumunské dialekty (arumunština, meglenorumuština, istrorumunština);  tato hypotéza tedy nebyla potvrzena.

b)      Teorie vzniku  rumunského jazyka a národa na jih od Dunaje má různé varianty v závislosti na účelech, který jimi byly sledovány. Centrum základu jazyka  podobného rumunštině a rumunský národ je podle nich třeba hledat blíže k Jaderskému moři a v Ilirii (poblíž území Albánie a Dalmácie (teorie Ov. Densusianu).

Al. Philippide tvrdí, že rumunský národ a jazyk byly formovány na jih od Dunaje, odkud Rumuni posupně v časových vlnách přecházeli na sever od Dunaje, a to už od druhé poloviny 6. stol., zároveň s příchodem Slovanů na jih od Dunaje. Celá teorie je založena v principu na několika fonetických zvláštnostech (používání souhlásek c a g v různých nářečích a dialektech, používání, které by ilustrovalo Rumuny prošlou cestu. Philippideova argumentace našla v rumunské lingvistice jen málo příznivců, jelikož existují četné závěry, které prokazují kontinuitu románské populace v Dácii.

Nedostatek historických zpráv o dácko-římské populaci na sever od Dunaje až do 9 stol. byla interpretována zastánci „imigrační“ teorie v tom smyslu, že Rumuni toto území neobývali po celou tuto dobu. Toto mlčení zdrojů je vysvětlitelné, jelikož kronikáři v  oněch časech obyčejně zaznamenávali pouze události vztahující se k osobám a důležitým a dominantním událostem: vojevůdci, války, vzpoury atd. Významný je v tomto smyslu důkaz vztahující se k Avarům, často připomínaným byzantskými kronikáři.

Relativně pozdější označení Rumunů pod názvem Valaši v byzantských pramenech (nejprve pro populaci na jih od Dunaje, ještě v roce 976 u Kedrenose  pod názvem „pocestní Valaši“) není vůbec překvapující, pokud vezmeme v úvahu, že ani albánský národ z Balkánského poloostrova nebyl v byzantských pramenech zaznamenán, až teprve v r. 1079.

V návaznosti na pojmenování Valach (vlah) dané rumunskému národu Byzantinci, musíme ukázat, že tento termín byl převzat Byzantinci od jižních Slovanů z Balkánu, jelikož východní Slované znali Rumuny pod názvem Voloch.

Je známo, že až do 10. – 12. stol. byl rumunský jazyk jednotný, nebyl rozdělen na dialekty. V důsledku určitých historických příčin (v prvé řadě migrace národů), byl „společný rumunský blok“ rozdělen, prapředci Arumunů sestoupili níže k jihu Balkánského poloostrova. Z této větve se později oddělili Meglenorumuni a Istrorumuni, kteří se odštěpili jako poslední od Dáko-Rumunů až teprve průběhu 12 století a přesunuli se na západ. Žádná historická zpráva ani archeologické či lingvistické údaje nepotvrzují masovou „migraci“ románské populace na Balkánském poloostrově. Rumunský národ je populačně největší z balkánských národů, tedy nemohl vzniknout masivní imigrací.

Závěr lze shrnout, že dácko-římská populace pokračovala v obývání a žití bez přerušení na karpatsko-dunajském území i po stažení římské moci. Na těchto místech se setkali s kočovnými národy počínaje Góty, přes Slovany a později Maďary a Turky.

            c) třetí skupina teorií, podporovaná většinou historiků a lingvistů vychází z teze utváření rumunského jazyka a národa na širším území jak na sever, tak i na jih od Dunaje, přičemž jádrem bylo současné území Rumunska. Tato teorie je základem pro tzv. Sedmihradskou školu. Na výzkumných pracích týkajících se vymezení hranic romanizované a svobodné Dácie a rozdělení území podle vlivu římského a řeckého se podílelo mnoho rumunských i zahraničních vědců, mezi nimi i český historik C. Jireček, který se zabýval určením jižní linie z latinských a řeckých záznamů.

            Rumunský jazyk je součástí románské větve indoevropských jazyků. Jako systém představuje  hovorovou latinu užívanou v dunajsko-karpatské oblasti od dob, kdy došlo k proniknutí latinského jazyka do těchto provincií, až do dnešních dnů. Tento jazyk byl procházel neustálými proměnami, jak ve svém vývoji, tak i ovlivněním dalšími jazyky, se kterými přišel do kontaktu.

            Základem rumunského jazyka je, stejně jako u ostatních románských jazyků, lidová latina, latina mluvená, každodenní, běžná, hovorová, používaná širokými vrstvami lidí a ne latina klasická, která představuje jazyk literární, jazyk normativního charakteru.

Rumunský jazyk se vytvářel tak, jak se postupně vyvíjel rumunský národ5. Nelze přesně určit, kdy se změnila lidová dácko-moesická latina na rumunštinu. Fakt, že gramatická struktura rumunského jazyka je hlavně latinská a též jeho zásadní fonetická pravidla ukazují na to, že rumunský jazyk byl formován v 8. stol., kdy začínal působit slovanský vliv. V rumunštině se dochovala i některá slova domorodého dáckého resp. geto-dáckého původu  (80 až 170 slov, z nichž některá jsou i v albánštině). Např. buză (ret), băiat (chlapec), cătun (osada), mazăre (hrách), prunc (malé dítě / nemluvně) aj.

            Latinský základ rumunského jazyka je nepochybný. Statistické údaje ukazují, že slovní základ rumunštiny byl dříve tvořen z 60,16 % lidovou „vulgární“ latinou, v současné době to je 58,21 %. Analýzou slov užitých v poezii M. Eminesca se dospělo k závěru, že je původ  jeho slovní zásoby z 83,02% latinský, pouze z 16,81 % slovanský. Existuje asi 100 latinských slov, která se z latiny dochovala pouze v rumunštině. Některá latinská slova se zachovala pouze v rumunštině a španělštině např.: equa – rum. iapă, šp. yequa;  passer, is – rum. pasăre, šp. pajaro; formosus – rum. frumos, šp.hermoso; angustus – rum. îngust, šp. angosto atd.

            Albánština obsahuje také celou řadu slov z latiny z dob kdy byla Albanie ovládána Římany. Některá slova z latiny se dochovala pouze v albánštině a rumunštině jako např.: conventum -  rum. cuvânt, alb. kuvënt;   hospitium – rum. ospăţ, alb. shtëpi; imperator – rum. împărat, alb. mbret atd.

            Slova dácké provenience jsou obsažena v 57 názvech léčivých bylin, vlastních jménech, léčitelství.

            Rumunský jazyk jako východní románský jazyk byl obklopen dalšími balkánskými jazyky a přicházel do kontaktu i s dalšími jazyky. Snad nejvýznamnější vliv na lexik i fonetiku měl vliv slovanský. V důsledku šíření církevních liturgických textů přejala rumunština ze staroslověnštiny nebo prabulharštiny mnohé knižní výrazy. První církevní a oficiální texty byly psány ve staroslověnštině a kyrilice byla používána od založení feudálního rumunského státu a církevní správy. Většina slov slovanského původu pronikla do rumunštiny ve 14. a 15. stol. Kromě bulharštiny to byla srbština, ukrajinština a ruština. Ze statistických údajů vypracovaných Al. Graurem, je v rumunské slovní zásobě 21,49 % slov slovanského původu (v 16. stol. to bylo 19,01 %).

Příklady:  příroda:  deal, dumbravă, iaz, izvor, luncă, mlaştină, potop, prăpastie, văzduh,

Fauna:  gâscă, dobitoc, păstrăv, rac, ştiucă, veveriţă, vidră, vrabie

Flora: hamei, hrean, mac, morcov,

Čas: ceas, vreme, veac, vârstă

Lidské tělo: gât, gleznă, obraz, trup

Rodina: babă, nene, nevastă, maică, grajd, greblă, lopată, pivniţă stâlp

Strava: colac, drojdie, oţet, ulei.

Zemědělství: brazdă, pleavă, plug, snop

Církev: spovedanie, slujbă, vecernie, stareţ, vlădică, cădelniţă, cristelniţă, troiţă

Feudálni správa: postelnic, sluger, dvernic, spătar, stolnic, voievod, boier, pan (titul moldavských knížat po vzoru polských feudálů), staroste (správce tvrze), şleahtă, gospodar.

Předpony slovanského původu: ne- (nebun, nevrednic, nelinişte)

                                               pre- (preface, preda, prelucra, presăra)

                                               răs- (răz-)  (răsuci, răzgândi, răsturna)

            Dále celá řada místních názvů údolí, řek např.: Topolniţa – údolí topolů, Cerna – černá řeka, Slănic – slaná řeka, Ialomiţa – neúrodné údolí,  Prahova – prašné údolí, Crasna – červená řeka, Râmnic – řeka bohatá na ryby, Vâlcea – údolí vlků, jména měst : Craiova, Sibiu, Suceava, Târgovişte, Rodna, Vlaşca , Bistriţa, Dobra, atd.

 

            V prvních desetiletích 10. stol. dochází k prvním střetům s ugro-finskými kmeny Maďarů. V roce 895 tyto kmeny opouštějí jihozápadní oblast pohoří Uralu a přemisťují se do Panonské nížiny přiléhající k severovýchodním Karpatům. Počínaje 10. stol. Maďaři pronikají po etapách na území Transylvánie, kde existuje určitá forma rumunského feudálního  státu. Anonymní kronikář Bély III. uvádí, že Maďaři se setkali s odporem rumunských vévodství („ducate“ – voievodate). Aby si zajistili maďarští panovníci zajistili vládu nad Transylvánií, nasídlili do těchto míst Sekuie, Sásy a teutonské rytíře. V Moldavsku, byla oblast Bacău kolonizována obyvatelstvem maďarského původu – Čingaji na začátku 14. stol.  Politicko-správní organizace Transylvánie vytvořila příznivé podmínky pro průnik maďarských jazykových prvků do rumunského jazyka.

            Řecký vliv na rumunský jazyk v důsledku dlouhodobého kontaktu s tisíciletou řeckou civilizací obohatil rumunštinu četnými přejatými slovy. Žádný jiný románský jazyk, snad kromě středomořského italského dialektu, neměl tak úzký vztah s řeckým jazykem. Řečtina nejvíce pronikla do arumunského dialektu, méně pak do meglenorumunštiny a nejméně do istrorumunštiny (pouze jedno slovo frică).

            Turecký vliv na rumunštinu lze rozdělit do dvou fází: první fáze turecko-tatarská a druhá začíná invazí Turků (Osmanů) na Balkánský poloostrov.

            Německý vliv na rumunštinu je ze zeměpisných důvodů menší než vlivy slovanské, maďarské, řecké a  i turecké. První vliv začíná ve 2. až 3. stol. při kontaktu s germánskými kočovnými kmeny (Markomani, Gotové, Gepidové aj.), které setrvaly na území severní Dácie asi 300 let a to po oficiálním odchodu z Dácie (275) až do zániku Gepidského státu (566).6

            Druhé období vlivu vzniká soužitím Sasů a Němců v době maďarského feudálního zřízení v Transylvánii, Banátu (kolonisté Švábové v 18. stol.) a části Bukoviny (Rakousko-uherská monarchie). Významnější vlivy germánského jazyka na románské jazyky jsou zaznamenány ve Francii, Itálii, nebo Španělsku. Ovlivňování národy Rakousko-Uherska  pokračovalo i v 18. stol., kdy přicházeli řemeslníci z Rakouska, i Čech, kteří s sebou přinesli kromě řemeslného umu i nástroje a své zboží a k nim samozřejmě i svou terminologii. Rumunská slovní zásoba obsahuje cca 560 přejatých německých slov, cca 300 slov odvozených, což představuje asi 1,77 % z celkové slovní zásoby, ovšem v běžném užívání se jedná o mizivé množství.

            Od konce 18. stol narůstal vliv francouzštiny na rumunštinu a vyvrcholil před druhou světovou válkou. Většina moderní rumunské terminologie z oblasti politického, hospodářského a vědeckého života je francouzského původu. Z francouzštiny rumunština přejímá také novotvary, např. imprimantă – tiskárna k počítači, S.I.D.A ((sindromul imuno-deficitar adăugat/ dobândit) – AIDS, aj.

            S rozvojem hospodářství, vědy a techniky přebírá v posledních desetiletích některá slova přímo z angličtiny a téměř beze změny (asi 100 slov), např. blugi (rifle), container (kontejner), computer, week-end, miting,  maus /mouse (myš k ovládání počítače).

            Rumunština mluvená v Moldávii - bývalé Moldavské SSR, představující územní celek zvaný Besarabie s hlavním městem Kišiněv – moldavština (moldavský jazyk), byla silně ovlivněna ruštinou. Teprve v roce 1989 byla moldavština uzákoněna jako úřední jazyk a psaná forma jazyka přešla na latinku. (Do té doby byla používána kyrilice - azbuka.)

            Rumunština má čtyři hlavní historická nářečí. Jsou to:

1.                 Dákorumunština, nejvýznamnější z nich, kterou mluví 20 mil. Rumunů v Rumunsku a 2,5 mil. Moldavanů v Moldavské republice.

2.                 Nářečí arumunské nebo makedorumunské, kterým mluví asi 300 000 Rumunů (tzv. Arumunů, Kucovalachů nebo Cincarů) z větší části v severním Řecku, na jihu Srbska, v západním Bulharsku a východní Albánii. Tento dialekt se nejméně odlišil od původního jazyka, prarumunštiny, a nejvíce si zachoval  původní tvary a vazby, takže podstatně přispívá k poznání vývoje rumunštiny.

Arumuni (Aromâni) se tak nazývají proto, že na počátku slov začínajících na r kladou a, např. râu (řeka) v macedorumunštině arâu, rău (zlý, špatný) – arău a podobně místo român říkají aromân.

Říká se jim také Cincaři (Ţinţari), protože místo č vyslovují c, místo cine (čine) vyslovují cine (jakoby by bylo rumunsky napsáno ţine), nebo místo cinci (vyslov činči) vyslovují cinc.

Další název – Kucovalaši - pochází od řeckého (hovorového) kutsos – kulhavý, chromý. Název Kucovalaši  tedy znamená „kulhaví Valaši“, tedy nepraví Rumuni.

3.                 Nářečí meglenorumunské je používáno asi 12 000 obyvateli žijícími v oblastech kolem řeky Vardar severně od Soluně;

4.                 Nářečí istrorumunské, kterým  mluví ve východní Istrii v městečku Albona a v jeho okolí asi 2500 obyvatel. Toto nářečí, odtržené od větších skupin rumunštiny, prodělalo největší změny, a to především vlivem okolní slovinštiny.

            Dnešní Rumunsko vzniklo sloučením několika historických zemí, z nichž dvě, Valašsko a Moldavsko byly až do svého spojení v Principatele Unite (Spojená knížectví) v roce 1859 samostatnými knížectvími.

            Muntenia nebo Valašsko (v rumunských dokumentech také Ţara Românească, tj. Rumunská země) – česky Valašsko – tvoří územní pás mezi Karpatami a Dunajem. Západní část Valašska (na západ od řeky Olt) se nazývá Oltenia s největším městem Craiova (nazývá se také Muntenia Mică – Malé Valašsko, na rozdíl od Muntenia Mare - Velké Valašsko, kterým se rozumí Valašsko společně s Oltenií).

            Severně od Valašska se za karpatským obloukem rozprostírá druhá největší země, Moldávie (Moldavsko – rum. Moldova) s hlavním městem Jasy (Iaşi) v rumunské části a v části za řekou Prut v Moldavské republice (nazývaná také Besarabie) s hlavním městem Kišiněv (rum. Chişinău).

            Třetím velkým územním celkem Rumunska je Transylvánie neboli Ardeal (česky také Sedmihradsko), které do bylo do první světové války součástí Rakousko-Uherska. Prostírá se na západ od Karpat až k maďarským hranicím, historicky bylo reprezentováno sedmi velkými městy (odtud také Sedmihradsko): Cluj, Sibiu, Arad, Braşov, Sighişoara, Deva, Haţeg, Făgăraşi.

            Čtyři menší okrajová území jsou:  na jihozápadě Banát (Banat), na severovýchodě Bukovina (Bucovina) a na jihovýchodě Dobrudža (Dobrogea), na severu Silvania (Maramureş, Crişana).

            Tomuto územnímu rozdělení odpovídá zhruba rozdělení dákorumunštiny na dialekty. Mluvíme tedy o dialektu (nářečí) valašském, moldavském, sedmihradském, banátském, bukovinském atp.

            Dnešní spisovná rumunština se vyvinula z nářečí valašského za silného vlivu nářečí moldavského a sedmihradského.

 

Poznámky:

[1]       Giurescu, C.C.: Formarea poporului român, Editura Scrisul românesc, Craiova 1973, str.5

[2]       O římských bojích o Dácii existuje rozsáhlá bibliografie

[3]       V. Arvinte, Formarea limbii şi a poporului român în lumina cercetărilor recente, ALLIL, Iaşi, XVIII,1966, p 13-35 ; D. Berciu, Probleme privind formarea poporului român în lumina cercetărilor arheologice recente, „Revista de istorie”, 28/8 p. 1155-1169.

[4]       C. Jireček, Die Romanen in den Stadten Dalmatiens wahrend des Mittelalters, I, Vídeň, 1901 p. 12

[5]       F.Dumitrescu şi col., Istoria limbii române, Editura didactică şi pedagogică, Bucureşti, 1978, str. 24-64

[6]       C.C. Giurescu, D.Giurescu, Istoria românilor I, Bucureşti, 1971, p. 174

 

 

            Jmenují se Cristina a pocházím z Moldavska. V Česku jsem absolvovala bakalářské a následně i magisterské studium na Vysoké škole ekonomické v Praze.

            Mnohokrát, a to i na akademické půdě, jsem se setkala s dotazem, jakým jazykem se mluví v Moldavsku, přičemž tazatel jaksi očekával, že odpověď bude znít, že ruština. Částečně je to důsledek komunistického režimu, kdy existovala velmi silná snaha odtrhnout Moldavsko od Rumunska ve všech směrech, a dlouhá léta se tvrdilo, že v Moldavsku se mluví nikoliv rumunsky, ale moldavsky.

            I dnes, když se zeptáte nějakého obyvatele území na pravém břehu řeky Prut, jakým jazykem mluví, tak vám nejspíše automaticky odpoví, že moldavsky. Tím má ale na mysli to, že je to jeho rodný jazyk, nikoliv to, že by moldavština de facto existovala jako odlišný jazyk od rumunštiny.

            Boj o to, jakým jazykem vlastně mluvíme, pokračuje I dnes. Je to spor ryze politický, kvůli snaze proruského politického spektra o intenzifikaci vztahů s Ruskem a obav spojených se znovuspojením Moldavska s Rumunskem. Výsledkem je to, že se ve školách do roku 1989 oficiálně vyučoval “moldavský jazyk”, pak od roku 1989 – rumunský jazyk, a po tom, co v roce 2001 volby vyhrála proruská politická strana dodnes, je v politickém projevu mnohokrát upřednostněn výraz “rodný jazyk”, který nevyvolává žádné spory.

            V Moldavsku žije velmi početná ruská menšina. Musí se uznat, že ruština ovlivnila do určité míry hovorovou rumunštinu v Moldavsku. Moldavané jsou zvyklí občas používat ruská slova během konverzace a připadá jím to úplně přirozeně. V písemném projevu se to nedělá, tam se setkáte pouze se spisovnou rumunštinou. Ve vesnicích ale uslyšíte starší lidi mluvit “pravou” rumunštinu s velmi silným místním přízvukem.

            Moldavština je tedy spíše označením jakéhosi místního mluveného dialektu. Z lingvistického hlediska je jazyk, který se mluví v Moldavsku, rumunština.

 

 

            K rumunštině jsem se dostal přes svého otce, který v Rumunsku strávil studentská léta. Znalosti jsem si zlepšoval v kurzu rumunštiny vedené panem docentem Jiřím Felixem. Rumunština se mi učila snadněji a rychleji díky znalostem francouzského jazyka a také díky častým a intenzivním kontaktům s rumunským prostředím.

            Pokud se rozhodnete naučit se rumunsky sami, rozhodně můžu doporučit učebnici pana docenta Jiřího Felixe, Rumunština pro samouky. K tomuto kroku byste se však měli odhodlat, jen pokud již umíte jiný románský jazyk, anebo jste zkrátka výjimečně jazykově nadaní.

            Pokud se rozhodnete studovat rumunštinu intenzivně, tak v současné nabídce jazykových škol sem a tam na rumunštinu narazíte. V případě soukromých jazykových škol bych rozhodně doporučoval výuku zajišťovanou prostřednictvím rodilého mluvčího. Rumunštinu lze také studovat na některých českých universitách, například v Praze, Brně nebo Olomouci. Nejlépe a nejjednodušeji se však rumunštinu naučíte přímo v Rumunsku.

            Učit se rumunsky je dnes pro Čechy perspektivnější než by se mohlo zdát. Od 1. ledna 2007, kdy Rumunsko vstoupilo do Evropské unie, stala se i rumunština dalším oficiálním jazykem EU. Česko-rumunské obchodní vztahy zažívají nebývalý růst a české firmy čím dál tím častěji umisťují své investice právě do Rumunska. Znalost rumunštiny je při podnikání v Rumunsku nutností. Více viz sekce „O Rumunsku.“

NAHORU

Prohlášení o autorských právech:

Autorská práva k výše uvedeným textům náleží jejich autorům. Nekomerční využití textů je povoleno pouze s uvedením odkazu na tuto stránku v místě použití textu.